Petrus Palombelli

PIUS X

Quo sub 65 propositionibus reprobantur ac proscribuntur praecipui errores reformismi seu modernismi.

Syllabus Condemning The Errors Of The Modernists

RUKOVĚŤ SVATÉHO PIA X. ZAVRHUJÍCÍ BLUDY MODERNISTŮ

Lamentabili sane exitu aetas nostra freni impatiens in rerum summis rationibus indagandis ita nova non raro sequitur ut, dimissa humani generis quasi haereditate, in errores incidat gravissimos. Qui errores longe erunt perniciosiores, si de disciplinis agitur sacris, si de Sacra Scriptura interpretanda, si de fidei praecipuis mysteriis. Dolendum autem vehementer inveniri etiam inter catholicos non ita paucos scriptores qui, praetergressi fines a patribus ac ab ipsa Sancta Ecclesia statutes, altioris intelligentiae specie et historicae considerationis nomine, eum dogmatum progressum quaerunt qui, reipsa, eorum corruptela est.

With truly lamentable results, our age, casting aside all restraint in its search for the ultimate causes of things, frequently pursues novelties so ardently that it rejects the legacy of the human race. Thus it falls into very serious errors, which are even more serious when they concern sacred authority, the interpretation of Sacred Scripture, and the principal mysteries of Faith. The fact that many Catholic writers also go beyond the limits determined by the Fathers and the Church herself is extremely regrettable. In the name of higher knowledge and historical research (they say), they are looking for that progress of dogmas which is, in reality, nothing but the corruption of dogmas.

Se skutečně politováníhodnými důsledky naše doba, odhazující hledání nejzákladnějších příčin našich věcí nebo se v něm omezující, často provozuje novoty tak zaníceně, že zavrhuje dědictví lidského rodu. Tím upadá do velmi závažných bludů, které jsou ještě závažnější, když se dotýkají posvátné autority, výkladu Písma svatého a zásadních mystérií víry. Zvláště je hodno politování to, že meze stanovené církevními otci a církví samotnou překračují i mnozí katoličtí autoři. Ve jménu vyššího vědění a historického výzkumu, jak říkají, hledají onen pokrok dogmat, který ve skutečnosti není ničím jiným než kažením týchž dogmat.

Ne vero huius generis errores, qui quotidie inter fideles sparguntur, in eorum animis radices figant ac fidei sinceritatem corrumpant, placuit SSmo. D. N. Pio divina providentia PP. X ut per hoc Sacrae Romanae et Universalis Inquisitionis officium ii qui inter eos praecipui essent, notarentur et reprobarentur.

These errors are being daily spread among the faithful. Lest they captivate the faithful's minds and corrupt the purity of their faith, His Holiness, Pius X, by Divine Providence, Pope, has decided that the chief errors should be noted and condemned by the Office of this Holy Roman and Universal Inquisition.

Tyto bludy jsou denně šířeny mezi věřícími. Aby se nezmocňovaly jejich mysli a nerozkládaly čistotu jejich víry, rozhodla se Jeho Svatost Pius X., božím řízením papež, že úřad této Svaté římské a univerzální inkvizice má nejvýznamnější omyly zaznamenat a odsoudit.

Quare, instituto diligentissimo examine, praehabitoque RR. DD. Gonsultorum voto, Emi. ac Rmi. Dni. Cardinales, in rebus fidei et morum Inquisitores Generates, propositiones quae sequuntur reprobandas ac proscribendas esse iudicarunt, prouti hoc generali Decreto reprobantur ac proscribuntur:

Therefore, after a very diligent investigation and consultation with the Reverend Consultors, the Most Eminent and Reverend Lord Cardinals, the General Inquisitors in matters of faith and morals have judged the following propositions to be condemned and proscribed. In fact, by this general decree, they are condemned and proscribed.

Proto po velmi důkladném zkoumání a poradách se ctihodnými přísedícími vyslovili nejvznešenější a nejctihodnější páni kardinálové, generální inkvizitoři v otázkách víry a morálky, zatracení a odvržení následujících myšlenek. Ty jsou tímto generálním dekretem fakticky zatraceny a odvrženy.

I. - Ecclesiastica lex, quae praescribit subiicere praeviae censurae libros Divinas respicientes Scripturas, ad cultores critices aut exegeseos scientificae librorum Veteris et Novi Testamenti non extenditur.

1. The ecclesiastical law which prescribes that books concerning the Divine Scriptures are subject to previous examination does not apply to critical scholars and students of scientific exegesis of the Old and New Testament.

1. Církevní zákon předpisující, že knihy týkající se Písma svatého mají být předem přezkoumány, neplatí pro kritické učence a studenty vědeckého výkladu Starého a Nového zákona.

II. - Ecclesiae interpretatio Sacrorum Librorum non est quidem spernenda, subiacet tamen accuratiori exegetarum iudicio et correctioni.

2. The Church's interpretation of the Sacred Books is by no means to be rejected; nevertheless, it is subject to the more accurate judgment and correction of the exegetes.

2. Církevní výklad posvátných knih nemá být v žádném případě zavrhován, vykladači ho však přesto mohou podrobit přesnějšímu úsudku a korekcím.

III. - Ex iudiciis et censuris ecclesiasticis contra liberam et cultiorem exegesim latis colligi potest, fidem ab Ecclesia propositam contradicere historiae, et dogmata catholica cum verioribus christianae religionis originibus componi reipsa non posse.

3. From the ecclesiastical judgments and censures passed against free and more scientific exegesis, one can conclude that the Faith the Church proposes contradicts history and that Catholic teaching cannot really be reconciled with the true origins of the Christian religion.

3. Podle církevních soudů a zákazů, vynesených proti svobodnému a vědečtějšímu výkladu, lze učinit závěr, že víra, již nabízí církev, je v rozporu s historií a že katolické učení nelze opravdově uvést v soulad s pravými kořeny křesťanského náboženství.

IV. - Magisterium Ecclesiae ne per dogmaticas quidem definitiones genuinum Sacrarum Scripturarum sensum determinare potest.

4. Even by dogmatic definitions the Church's magisterium cannot determine the genuine sense of the Sacred Scriptures.

4. Ani dogmatickými definicemi nemůže Magisterium církve určovat pravý smysl Písma svatého.

V. - Quum in deposito fidei veritates tantum revelatae contineantur, nullo sub respectu ad Ecclesiam pertinet iudicium ferre de assertionibus disciplinarum humanarum.

5. Since the deposit of Faith contains only revealed truths, the Church has no right to pass judgment on the assertions of the human sciences.

5. Protože základ víry obsahuje pouze zjevené pravdy, nemá církev právo vyslovovat soud o tvrzeních lidské vědy.

VI. - In definiendis veritatibus ita collaborant discens et docens Ecclesia, ut docenti Ecclesiae nihil supersit nisi communes discentis opinationes sancire.

6. The "Church learning" and the "Church teaching" collaborate in such a way in defining truths that it only remains for the "Church teaching" to sanction the opinions of the "Church learning."

6. "Církevní vzdělávání" a "církevní vyučování" spolupracují při definování pravd takovým způsobem, že úkol schvalovat názory církevního vzdělávání připadá pouze církevnímu vyučování.

VII. - Ecclesia, cum proscribit errores, nequit a fidelibus exigere ullum internum assensum, quo iudicia a se edita complectantur.

7. In proscribing errors, the Church cannot demand any internal assent from the faithful by which the judgments she issues are to be embraced.

7. Když církev proskribuje omyly, nemůže na věřících požadovat, aby její soudy přijímali s vnitřním aktivním přístupem.

VIII. - Ab omni culpa immunes existimandi sunt, qui reprobationes a Sacra Congregatione Indicis aliisve Sacris Romanis Congregationibus latas nihili pendunt.

8. They are free from all blame who treat lightly the condemnations passed by the Sacred Congregation of the Index or by the Roman Congregations.

8. Žádným výtkám nebudou vystaveni ti, kdo berou na lehkou váhu odsouzení proslovená Svatou kongregací pro index nebo římskými kongregacemi.

IX. - Nimiam simplicitatem aut ignorantiam prae se ferunt, qui Deum credunt vere esse Scripturae Sacrae auctorem.

9. They display excessive simplicity or ignorance who believe that God is really the author of the Sacred Scriptures.

9. Přehnanou prostotu nebo nevědomost prokazují ti, kdo věří, že autorem Písma svatého je skutečně Bůh.

X. - Inspiratio librorum Veteris Testamenti in eo constitit, quod scriptores israelitae religiosas doctrinas sub peculiari quodam aspectu, gentibus parum noto aut ignoto, tradiderunt.

10. The inspiration of the books of the Old Testament consists in this: The Israelite writers handed down religious doctrines under a peculiar aspect which was either little or not at all known to the Gentiles.

10. Inspirace knih Starého zákona spočívá v tomto: izraelitští autoři vydali náboženské poučky za působení zvláštního aspektu, který byl Nežidům jen málo znám nebo vůbec neznám.

XI. - Inspiratio divina non ita ad totam Scripturam Sacram extenditur, ut omnes et singulas eius partes ab omni errore praemuniat.

11. Divine inspiration does not extend to all of Sacred Scriptures so that it renders its parts, each and every one, free from every error.

11. Božská inspirace se nevztahuje na veškeré knihy Písma svatého tak, aby každá z jeho částí byla zbavena sebemenšího možného omylu.

XII. - Exegeta, si velit utiliter studiis biblicis incumbere, in primis quamlibet praeconceptam opinionem de supernaturali origine Scripturae Sacrae seponere debet, eamque non aliter interpretari quam cetera documenta mere humana.

12. If he wishes to apply himself usefully to Biblical studies, the exegete must first put aside all preconceived opinions about the supernatural origin of Sacred Scripture and interpret it the same as any other merely human document.

12. Jestliže si vědecký vykladač přeje užitečně se uplatnit v biblických studiích, pak musí především odložit předem utvořená mínění o nadpřirozeném původu Písma a interpretovat ho stejně jako kterýkoli ji­ný čistě lidský dokument.

XIII. - Parabolas evangelicas ipsimet Evangelistae ac christianui secundae et tertiae generationis artificiose digesserunt, atque ita rationem dedenunt exigui fructus praedicationis Christi apud iudaeos.

13. The Evangelists themselves, as well as the Christians of the second and third generation, artificially arranged the evangelical parables. In such a way they explained the scanty fruit of the preaching of Christ among the Jews.

13. Sami evangelisté stejně jako křesťané ve druhé a třetí generaci evan­gelijní podobenství úmyslně upravovali tak, aby vysvětlili nevelký účinek Kristova kázání mezi Židy.

XIV. - In pluribus narrationibus non tam quae vera sunt Evangelistae retulerunt, quam quae lectoribus, etsi falsa, censuerunt magis proticua.

14. In many narrations the Evangelists recorded, not so much things that are true, as things which, even though false, they judged to be more profitable for their readers.

14. V mnohých vyprávěních zaznamenali evangelisté ani ne tak věci, které jsou pravdivé, jako spíše ty, které, byť nepravdivé, byly podle jejich názoru prospěšnější pro čtenáře.

XV. - Evangelia usque ad definitum constitutumque canonem continuis additionibus et correctionibus aucta fuerunt; in ipsis proinde doctrinae Christi non remansit nisi tenue et incertum vestigium.

15. Until the time the canon was defined and constituted, the Gospels were increased by additions and corrections. Therefore there remained in them only a faint and uncertain trace of the doctrine of Christ.

15. Až do doby, kdy byl definován a ustaven kánon, se evangelia rozrůstala o dodatky a opravy. Proto v nich zůstala jen málo znatelná a nejasná stopa Kristovy věrouky.

XVI. - Narrationes Ioannis non sunt proprie historia, sed mystica Evangelii contemplatio; sermones, in eius evangelio contenti, sunt meditationes theologicae circa mysterium salutis historica veritate destitutae.

16. The narrations of John are not properly history, but a mystical contemplation of the Gospel. The discourses contained in his Gospel are theological meditations, lacking historical truth concerning the mystery of salvation.

16. Janova vyprávění nejsou ve vlastním slova smyslu historií, nýbrž mys­tickým rozjímáním nad evangeliem. Rozpravy obsažené v jeho evangeliu jsou teologickými meditacemi, které neobsahují historickou pravdu a týkají se mystéria spasení.

XVII. - Quartum Evangelium miracula exaggeravit, non tantum ut extraordinaria magis apparerent, sed etiam ut aptiora fierent ad significandum opus et gloriam Verbi Incarnati.

17. The fourth Gospel exaggerated miracles not only in order that the extraordinary might stand out but also in order that it might become more suitable for showing forth the work and glory of the Word lncarnate.

17. Čtvrté evangelium přehnalo líčení zázraků nejen proto, aby vyniklo výjimečné, ale také proto, aby toto evangelium lépe vyhovovalo předvádění díla a slávy slova, jež bylo učiněno tělem.

XVIII. - Ioannes sibi vindicat quidem rationem testis de Christo; re tamen vera non est nisi eximius testis vitae christianae, seu vitae Christi in Ecclesia, exeunte primo saeculo.

18. John claims for himself the quality of witness concerning Christ. In reality, however, he is only a distinguished witness of the Christian life, or of the life of Christ in the Church at the close of the first century.

18. Jan si v souvislosti s Kristem činí nárok na postavení svědka, ve skutečnosti je však pouze význačným svědkem křesťanského života nebo života Kristova v církvi na konci prvního století.

XIX. - Heterodoxi exegetae fidelius expresserunt sensum verum Scripturarum quam exegetae catholici.

19. Heterodox exegetes have expressed the true sense of the Scriptures more faithfully than Catholic exegetes.

19. Věrněji než katoličtí vykladači vyjádřili pravý smysl Písma vykladači jinověrní.

XX. - Revelatio nihil aliud esse potuit quam acquisita ab homine suae ad Deum relationis conscientia.

20. Revelation could be nothing else than the consciousness man acquired of his revelation to God.

20. Zjevení nemohlo být ničím jiným než vědomím, které člověk získal povznesením k Bohu.

XXI. - Revelatio, obiectum fidei catholicae constituens, non fuit cum Apostolis completa.

21. Revelation, constituting the object of the Catholic faith, was not completed with the Apostles.

21. Zjevení, zakládající předmět katolické víry, nebylo u apoštolů dokonáno.

XXII. - Dogmata, quae Ecelesia perhibet tanquam revetata, non suntveritates e coelo delapsae, sed sunt interpretatio quaedam factorum religiosorum, quam humana mens laborioso conatu sibi comparavit.

22. The dogmas the Church holds out as revealed are not truths which have fallen from heaven. They are an interpretation of religious facts which the human mind has acquired by laborious effort.

22. Dogmata, jež církev vystavuje na odiv jako zjevená, nejsou pravdami spadlými z nebe. Jsou výkladem náboženských skutečností, jehož lidská mysl nabyla usilovnou snahou.

XXIII.- Existere potest et reipsa existit oppositio inter facta, quae in Sacra Scriptura narrantur eisque innixa Ecclesiae dogmata; ita ut criticus tamquam falsa reiicere possit facta, quae Ecclesia tamquam certissima credit.

23. Opposition may, and actually does, exist between the facts narrated in Sacred Scripture and the Church's dogmas which rest on them. Thus the critic may reject as false facts the Church holds as most certain.

23. Mezi skutečnostmi líčenými v Písmu a církevními dogmaty na nich založenými může být a vlastně je rozpor. Kritik tak může jako nepravá odvrhnout fakta, která církev drží za nanejvýš jistá.

XXIV. - Reprobandus non est exegeta, qui praemissas adstruit, ex quibus sequitur dogmata historice falsa aut dubia esse, dummodo dogmata ipsa directe non neget.

24. The exegete who constructs premises from which it follows that dogmas are historically false or doubtful is not to be reproved as long as he does not directly deny the dogmas themselves .

24. Vykladač, který si konstruuje předpoklady, z nichž vyplývá, že fakta jsou historicky mylná nebo pochybná, nemá být kárán, pokud přímo nepopírá samotná dogmata.

XXV. - Assensus fidei ultimo innititur in congerie probabilitatum.

25. The assent of faith ultimately rests on a mass of probabilities .

25. Přistoupení k víře spočívá v konečné instanci na velkém množství pravděpodobností.

XXVI. - Dogmata fidei retinenda sunt tantummodo iuxta sensum practicum, idest tamquam norma praeceptiva agendi, non vero tamquam norma credendi.

26. The dogmas of the Faith are to be held only according to their practical sense; that is to say, as preceptive norms of conduct and not as norms of believing.

26. Dogmata víry mají být držena pouze podle svého praktického smyslu, jinak řečeno jako předpisové normy chování a nikoli jako normy věření.

XXVII. - Divinitas Iesu Christi ex Evangeliis non probatur; sed est dogma, quod conscientia christiana e notione Messiae deduxit.

27. The divinity of Jesus Christ is not proved from the Gospels. It is a dogma which the Christian conscience has derived from the notion of the Messias.

27. Božskost Ježíše Krista není v evangeliích prokázána. Je to dogma, jež si křesťanské svědomí odvodilo z představy mesiáše.

XXVIII. - Iesus, quam ministerium suum exercebat, non in eum finem loquebatur, ut doceret se esse Messiam, neque eius miracula eo spectabant, ut id demonstraret.

28. While He was exercising His ministry, Jesus did not speak with the object of teaching He was the Messias, nor did His miracles tend to prove it.

28. Při výkonu svého poslání Ježíš nepromlouval se záměrem učit, že je mesiáš, a ani jeho zázraky nesměřují k důkazu něčeho takového.

XXIX. - Concedere licet, Christum quem exhibet historia, multo inferiorem esse Christo, qui est obiectum fidei.

29. It is permissible to grant that the Christ of history is far inferior to the Christ Who is the object of faith.

29. Je přípustné uznat, že Kristus je v dějinách daleko méně významný než Kristus, jenž je předmětem víry.

XXX. - In omnibus textibus evangelicis nomen Filius Dei aequivalet tantum nomini Messias, minime vero significat Christum esse verum et naturalem Dei Filium.

30 In all the evangelical texts the name "Son of God'' is equivalent only to that of "Messias." It does not in the least way signify that Christ is the true and natural Son of God.

30. Ve všech evangelijních textech je jméno "Syn Boží" rovnomocné pouze jménu "Mesiáš". Ani v nejmenším neznamená, že Kristus je pravým a přirozeným Synem Božím.

XXXI. - Doctrina de Christo, quam tradunt Paulus, Ioannes et Concilia Nicaenum, Ephesinum, Chalcedonense, non est ea quam Iesus docuit sed quam de Iesu concepit conscientia christiana.

31. The doctrine concerning Christ taught by Paul, John, and the Councils of Nicea, Ephesus and Chalcedon is not that which Jesus taught but that which the Christian conscience conceived concerning Jesus.

31. Věrouka týkající se Krista, již učili Pavel, Jan a koncily níkajský, efeský a chalkédonský, není taková, jaké učil Ježíš, nýbrž taková, jakou v souvislosti s Ježíšem pojalo křesťanské svědomí.

XXXII. - Conciliari nequit sensus naturalis textuum evangelicorum cum eo, quod nostri theologi docent de conscientia et scientia infallibili Iesu Christi.

32. It is impossible to reconcile the natural sense of the Gospel texts with the sense taught by our theologians concerning the conscience and the infallible knowledge of Jesus Christ.

32. Je nemožné uvést do souladu přirozený smysl evangelijních textů a smysl, jemuž učí naši bohoslovci, pokud jde o svědomí a neomylné vědění Ježíše Krista.

XXXIII. - Evidens est cuique, qui praeconceptis non docitur opinionibus, Jesum aut errorem de proximo messianico adventu fuisse professum, aut maiorem partem ipsius doctrinae in Evangeliis Synopticis contentae authenticitate carere.

33 Everyone who is not led by preconceived opinions can readily see that either Jesus professed an error concerning the immediate Messianic coming or the greater part of His doctrine as contained in the Gospels is destitute of authenticity.

33. Každý, kdo není veden předpojatými názory, ihned spatří, že Ježíš buď kázal omyl, pokud šlo o bezprostřední příchod mesiáše, nebo je většina jeho věrouky, jak je obsažena v evangeliích, zbavena původnosti.

XXXIV. - Criticus nequit asserere Christo scientiam nullo circumscriptam limite nisi facta hypothesi, quae historice haud concipi potest quaeque sensui morali repugnat, nempe Christum uti hominem habuisse scientiam Dei et nihilominus noluisse notitiam tot rerum communicare cum discipulis ac posteritate.

34. The critics can ascribe to Christ a knowledge without limits only on a hypothesis which cannot be historically conceived and which is repugnant to the moral sense. That hypothesis is that Christ as man possessed the knowledge of God and yet was unwilling to communicate the knowledge of a great many things to His disciples and posterity.

34. Kritici mohou Kristovi předpisovat neomezené vědění pouze na zá­kladě hypotézy, kterou nelze pojmout historicky a jež je odpudivá pro mravní cítění. Touto hypotézou je, že Kristus jako člověk měl vě­domost o Bohu, avšak nebyl ochoten znalosti o mnoha věcech předat svým žákům a těm, kdo přijdou po nich.

XXXV. - Christus non semper habuit conscientiam suae dignitatis messianicae.

35. Christ did not always possess the consciousness of His Messianic dignity.

35. Vědomost o svém mesiášském důstojenství neměl Kristus vždy.

XXXVI. - Resurrectio Salvatoris non est proprie factum ordinis historici, sed factum ordinis mere supernaturalis, nec demonstratum nec demonstrabile, quod conscientia christiana sensim ex allis derivavit.

36. The Resurrection of the Savior is not properly a fact of the historical order. It is a fact of merely the supernatural order (neither demonstrated nor demonstrable) which the Christian conscience gradually derived from other facts.

36. Zmrtvýchvstání Spasitele není v pravém slova smyslu skutečnost historického řádu. Je to fakt čistě nadpřirozeného řádu (ani prokázaný, ani prokazatelný), který si křesťanské svědomí postupně odvodilo z ji­ných skutečností.

XXXVII. - Fides in resurrectionem Christi ab initio fuit non tam de facto ipso resurrectionis, quam de vita Christi immortali apud Deum.

37. In the beginning, faith in the Resurrection of Christ was not so much in the fact itself of the Resurrection as in the immortal life of Christ with God.

37. Víra v Kristovo vzkříšení se zpočátku týkala ani ne tak samotného faktu zmrtvýchvstání jako spíše nesmrtelného života Krista s Bohem.

XXXVIII. - Doctrina de morte piaculari Christi non est evangelica sed tantum paulina.

38. The doctrine of the expiatory death of Christ is Pauline and not evangelical.

38. Poučka o vykupitelské smrti Krista je paulinská, nikoli evangelijní.

XXXIX. - Opiniones de origine sacramentorum, quibus Patres Tridentini imbuti erant, quaeque in eorum canones dogmaticos procul dubio influxum habuerunt, longe distant ab iis, quae nunc penes historicos rei christianae indagatores merito obtinent.

39. The opinions concerning the origin of the Sacraments which the Fathers of Trent held and which certainly influenced their dogmatic canons are very different from those which now rightly exist among historians who examine Christianity .

39. Názory stran původu svátostí, jež zastávali otcové tridentského koncilu a které jistě ovlivnily jejich dogmatické kánony, se velmi liší od těch, které nyní oprávněně existují mezi historiky zkoumajícími křesťanství.

XL. - Sacramenta ortum habuerunt ex eo, quod Apostoli eorumque successores ideam aliquam et intentionem Christi, suadentibus et moventibus circumstantiis et eventibus, interpretati sunt.

40. The Sacraments have their origin in the fact that the Apostles and their successors, swayed and moved by circumstances and events, interpreted some idea and intention of Christ.

40. Svátosti mají původ v tom, že Kristovu myšlenku interpretovali apoš­tolově a jejich následovníci, ovlivňovaní a usměrňovaní okolnostmi a událostmi.

XLI. - Sacramenta eo tantum spectant, ut in mentem hominis revocent praesentiam Creatoris semper beneficam.

41. The Sacraments are intended merely to recall to man's mind the ever-beneficent presence of the Creator.

41. Účelem svátostí je pouze připomenout lidské mysli vždy a ve všem dobrodějnou přítomnost Stvořitele.

XLII. - Communitas christiana necessitatem baptismi induxit, adoptans ilium tamquam ritum necessarium, eique professionis christianae obligationes adnectens.

42. The Christian community imposed the necessity of Baptism, adopted it as a necessary rite, and added to it the obligation of the Christian profession.

42. Potřebu pokřtění prosadilo křesťanské společenství, které ho přijalo jako nezbytný obřad a přidalo k němu povinnost hlásat křesťanství.

XLIII. - Usus conferendi baptismum infantibus evolutio fuit disciplinaris, quae una ex causis extitit, ut sacramentum resolveretur in duo, in baptismum scilicet et poenitentiam.

43. The practice of administering Baptism to infants was a disciplinary evolution, which became one of the causes why the Sacrament was divided into two, namely, Baptism and Penance.

43. Praxe udílení křtu nemluvňatům byla disciplinárním vývojem, který se stal jednou z příčin, proč byla svátost rozdělena na dvě, totiž křest a pokání.

XLIV. - Nihil probat, ritum sacramenti confirmationis usurpatum fuisse ab Apostolis; formalis autem distinctio duorum sacramentorum, baptismi scilicet et confirmationis, haud spectat ad historiam christianismi primitivi.

44. There is nothing to prove that the rite of the Sacrament of Confirmation was employed by the Apostles. The formal distinction of the two Sacraments of Baptism and Confirmation does not pertain to the history of primitive Christianity.

44. Není žádný důkaz, že apoštolově používali svátosti konfirmace. Formální rozlišení mezi svátostmi křtu a konfirmace do historie primi­tivního křesťanství nepatří.

XLV. - Non omnia, quae narrat Paulus de institutione Eucharistiae (1.Cor. XI, 23-25), historice sunt sumenda.

45. Not everything which Paul narrates concerning the institution of the Eucharist (I Cor. 11:23-25) is to be taken historically.

45. Ne vše, co vypravuje Pavel, pokud jde o instituci přijímání (I. Ko­rintským, 11, 23-25), má být bráno historicky.

XLVI. - Non adfuit in primitiva Ecclesia conceptus de christiano peccatore auctoritate Ecclesiae reconciliato, sed Ecclesia nonnisi admodum lente huiusmodi conceptui assuevit. Imo etiam postquam poenitentia tamquam Ecclesiae institutio agnita fuit, non appellabatur sacramenti nomine, eo quod haberetur uti sacramentum probrosum.

46. In the primitive Church the concept of the Christian sinner reconciled by the authority of the Church did not exist. Only very slowly did the Church accustom herself to this concept. As a matter of fact, even after Penance was recognized as an institution of the Church, it was not called a Sacrament since it would be held as a disgraceful Sacrament.

46. V primitivní církvi neexistoval pojem křesťanského hříšníka, jemuž jsou hříchy odpuštěny z moci církve. Na toto pojetí si církev jen velmi zvolna zvykala. Vlastně i poté, kdy bylo pokání uznáno jako cír­kevní instituce, nebylo označováno za svátost, protože by bylo považováno za svátost nízkou.

XLVII. - Verba Domini: Accipite Spiritum Sanctum, quorum remiseritis peccata, remittuntur eis, et quorum retinueritis, retenta sunt (Ioan. XX, 22 et 23) minime referuntur ad sacramentum poenitentiae, quidquid Patribus Tridentinis asserere placuit.

47. The words of the Lord, "Receive the Holy Spirit; whose sins you shall forgive, they are forgiven them; and whose sins you shall retain, they are retained'' (John 20:22-23), in no way refer to the Sacrament of Penance, in spite of what it pleased the Fathers of Trent to say.

47. Slova Pána: "Přijměte Ducha svatého; komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny; komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou" (Jan, 20, 22-23), se žádným způsobem nevztahují ke svátosti pokání, ať už se tridentským otcům zlíbilo říci cokoli.

XLVIII. - Iacobus in sua epistola (V, 14 et 15) non intendit promulgare aliquod sacramentum Christi, sed commendare pium aliquem morem, et si in hoc more forte cernit medium aliquod gratiae, id non accipit eo rigore, quo acceperunt theologi qui notionem et numerum sacramentorum statuerunt.

48. In his Epistle (Ch. 5:14-15) James did not intend to promulgate a Sacrament of Christ but only commend a pious custom. If in this custom he happens to distinguish a means of grace, it is not in that rigorous manner in which it was taken by the theologians who laid down the notion and number of the Sacraments.

48. Jakub ve svém listu (List Jakubův, 5, 14-15) neměl v úmyslu šířit svátost Kristovu, ale pouze doporučit zbožný obyčej. Jestliže v tomto obyčeji náhodou rozpoznává prostředek milosti, nečiní tak tím rigorózním způsobem, jakým to pojali teologové, kteří stanovovali pojem a počet svátostí.

XLIX. - Coena christiana paulatim indolem actionis liturgicae assumente, hi, qui Coenae praeesse consueverant, characterem sacerdotalem acquisiverunt.

49. When the Christian supper gradually assumed the nature of a liturgical action those who customarily presided over the supper acquired the sacerdotal character.

49. Když křesťanská večeře postupně nabývala povahy liturgického úkonu, začínali ti, kdo při ní měli rozhodující slovo, nabývat povahy kněze.

L. - Seniores, qui in christianorum coetibus invigilandi munere fungebantur, instituti sunt ab Apostolis presbyteri aut episcopi ad providendum necessariae crescentium communitatum ordinationi, non proprie ad perpetuandam missionem et potestatem Apostolicam.

50. The elders who fulfilled the office of watching over the gatherings of the faithful were instituted by the Apostles as priests or bishops to provide for the necessary ordering of the increasing communities and not properly for the perpetuation of the Apostolic mission and power.

50. Apoštolově ustavovali stařešiny, kteří vykonávali dohled nad shromážděními věncích, za kněze nebo biskupy, již měli v rozrůstajících se společenstvích pečovat o zavádění potřebného řádu, ne ve vlastním slova smyslu o pokračování apoštolské mise a moci.

LI. - Matrimonium non potuit evadere sacramentum novae legis nisi serius in Ecclesia; siquidem ut matrimonium pro sacramento haberetur, necesse erat, ut praecederet plena doctrinae de gratia et sacramentis them logica explicatio.

51. It is impossible that Matrimony could have become a Sacrament of the new law until later in the Church since it was necessary that a full theological explication of the doctrine of grace and the Sacraments should first take place before Matrimony should be held as a Sacrament.

51. Je nemožné, že by se svátostí v Novém zákoně mohlo stát manželství. K tomu muselo dojít až v pozdější církvi, protože bylo nutné, aby nejprve proběhl úplný teologický výklad věrouky o milosti a svátostech, a teprve pak mohlo být manželství drženo za svátost.

LII. - Alienum fuit a mente Christi Ecclesiam constituere veluti societatem super terram per longam saeculorum seriem duraturam; quin imo in mente Christi regnum coeli una cum fine mundi iamiam adventurum erat.

52. It was far from the mind of Christ to found a Church as a society which would continue on earth for a long course of centuries. On the contrary, in the mind of Christ the kingdom of heaven together with the end of the world was about to come immediately.

52. Kristus byl ve své mysli vzdálen toho, aby zakládal církev jako společnost, která bude na zemi pokračovat v průběhu dlouhých staletí. Naopak, Kristus měl na mysli, že bezprostředně přichází království nebeské a s ním zároveň konec světa.

LIII. - Constitutio organica Ecclesiae non est immutabilis; sed societas christiana perpetuae evolutioni aeque ac societas humana est obnoxia.

53. The organic constitution of the Church is not immutable. Like human society, Christian society is subject to a perpetual evolution.

53. Uspořádání orgánů církve není neměnné. Stejně jako lidská společnost je i křesťanské společenství vystaveno neustálému vývoji.

LIV. - Dogmata, sacramenta, hierarchia, tum quod ad notionem tum quod ad realitatem attinet, non sunt nisi intelligentiae christianae interpretationes evolutionesque, quae exiguum germen in Evangelio latens externis incrementis auxerunt perfeceruntque.

54. Dogmas, Sacraments and hierarchy, both their notion and reality, are only interpretations and evolutions of the Christian intelligence which have increased and perfected by an external series of additions the little germ latent in the Gospel.

54. Dogmata, svátosti i hierarchie jsou jak ve svém pojímání, tak ve své realitě pouze interpretacemi a evolucemi křesťanské inteligence, které narůstaly a zdokonalovaly se pomocí rady vnějších dodatků k malé­mu zárodku nezřetelně obsaženému v evangeliích.

LV. - Simon Petrus ne suspicatus quidem unquam est, sibi a Christo demandatum esse primatum in Ecelesia.

55. Simon Peter never even suspected that Christ entrusted the primacy in the Church to him.

55. Šimon Petr nikdy ani netušil, že mu Kristus svěřil primát v církvi.

LVI. - Ecclesia Romana non ex divinae providentiae ordinatione, sed ex mere politicis conditionibus caput omnium Ecclesiarum effecta est.

56. The Roman Church became the head of all the churches, not through the ordinance of Divine Providence, but merely through political conditions.

56. Římská církev se stala hlavou všech církví nikoli řízením boží prozřetelnosti, ale prostě působením politických podmínek.

LVII. - Ecclesia sese praebet scientiarum naturalium et theologicarum progressibus infensam.

57. The Church has shown that she is hostile to the progress of the natural and theological sciences.

57. Církev ukázala, že je nepřátelská vůči pokroku přírodních i teologických věd.

LVIII. - Veritas non est immutabilis plusquam ipse homo, quippe quae cum ipso, in ipso et per ipsum evolvitur.

58. Truth is no more immutable than man himself, since it evolved with him, in him, and through him.

58. Pravda není o nic nezměnitelnější než sám člověk, neboť se rozvíjela s ním, v něm a skrze něho.

LIX. - Christus determinatum doctrinae corpus omnibus temporibus cunctisque hominibus applicabile non docuit, sed potius inchoavit motum quemdam religiosum diversis temporibus ac locis adaptatum vel adaptandum.

59. Christ did not teach a determined body of doctrine applicable to all times and all men, but rather inaugurated a religious movement adapted or to be adapted to different times and places.

59. Kristus neučil pevně stanovenému věroučnému souboru, uplatnitelnému na všechny časy a všechny lidi, nýbrž spíše zahájil náboženské hnutí, které je nebo má být přizpůsobováno různým dobám i místům.

LX. - Doctrina christiana in suis exordiis fuit iudaica, seu facta est per successivas evolutiones primum paulina, tum ioannica, demum hellenica et universalis.

60. Christian Doctrine was originally Judaic. Through successive evolutions it became first Pauline, then Joannine, finally Hellenic and universal.

60. Křesťanská věrouka byla původně judaistická. Postupným vývojem se stala nejprve paulinskou, pak joaninskou, nakonec helénskou a univerzální.

LXI. - Dici potest absque paradoxo, nullum Scripturae caput, a primo Genesis ad postremum Apocalypsis, continere doctrinam prorsus identicam illi, quam super eadem re tradit Ecclesia, et idcirco nullum Scripturae caput habere eumdem sensum pro critico ac pro theologo.

61. It may be said without paradox that there is no chapter of Scripture, from the first of Genesis to the last of the Apocalypse, which contains a doctrine absolutely identical with that which the Church teaches on the same matter. For the same reason, therefore, no chapter of Scripture has the same sense for the critic and the theologian.

61. Bez paradoxu by se dalo říci, že není kapitoly v Písmu, počínaje první v knize Genesis a konče poslední v Apokalypse, která by obsahovala věroučnou poučku naprosto totožnou s tím, co o stejné záležitosti učí církev. Ze stejného důvodu proto nemá žádná kapitola Písma totožný smysl pro kritika a teologa.

LXII. - Praecipui articuli Symboli Apostolici non eamdem pro christianis primorum temporum significationem habebant, quam habent pro christianis nostri temporis.

62. The chief articles of the Apostles' Creed did not have the same sense for the Christians of the first ages as they have for the Christians of our time.

62. Rozhodující články apoštolského kréda neměly pro křesťany prvních dob stejný smysl jako pro křesťany v našich časech.

LXIII. - Ecclesia sese praebet imparem ethicae evangelicae efficaciter tuendae, quia obstinate adhaeret immutabilibus doctrinis, quae cum hodiernis progressibus componi nequeunt.

63. The Church shows that she is incapable of effectively maintaining evangelical ethics since she obstinately clings to immutable doctrines which cannot be reconciled with modern progress.

63. Církev prokazuje, že je neschopná efektivně udržovat evangelijní etiku, neboť zatvrzele lpí na neměnných doktrínách, které nelze uvést do souladu s moderním pokrokem.

LXIV. - Progressus scientiarum postulat, ut reformentur conceptus doctrinae christianae de Deo, de Creatione, de Revelatione, de Persona Verbi Incarnati, de Redemptione.

64. Scientific progress demands that the concepts of Christian doctrine concerning God, creation, revelation, the Person of the Incarnate Word, and Redemption be re-adjusted.

64. Vědecký pokrok vyžaduje, aby bylo nově uzpůsobeno pojetí křesťanské věrouky týkající se Boha, stvoření, zjevení, osoby slova stavšího se tělem a vykoupení.

LXV. - Catholicismus hodiernus cum vera scientia componi nequit, nisi transformetur in quemdam christianismum non dogmaticum, id est in protestantismum latum et liberalem.

65. Modern Catholicism can be reconciled with true science only if it is transformed into a non-dogmatic Christianity; that is to say, into a broad and liberal Protestantism.

65. Soudobý katolicismus lze uvést do souladu se skutečnou vědou jen tehdy, bude-li přetvořen v nedogmatické křesťanství, tj. v široké a liberální protestantství.

Sequenti vero feria V., die 4 eiusdem mensis et anni, facta de his omnibus SSmo. D. N. Pio PP. X accurata relatione, Sanctitas Sua Decretum Emorum. Patrum adprobavit et confirmavit, ac omnes et singulas supra recensitas propositiones ceu reprobatas ac proscriptas ab omnibus haberi mandavit.

The following Thursday, the fourth day of the same month and year, all these matters were accurately reported to our Most Holy Lord, Pope Pius X. His Holiness approved and confirmed the decree of the Most Eminent Fathers and ordered that each and every one of the above-listed propositions be held by all as condemned and proscribed.

Všechny tyto záležitosti byly v následující čtvrtek, čtvrtý den téhož měsíce a roku, přesně referovány našemu Nejsvětějšímu Pánu, pa­peži Piovi X. Jeho Svatost dekret nejctihodnějších otců potvrdila a schválila a nařídila, aby jeden každý ze shora uvedených článků byl všemi považován za zavržený a proskribovaný.

PETRUS PALOMBELLI, S.R.U.I. Notarius.

PETER PALOMBELLI, Notary of the Holy Roman and Universal Inquisition

PETR PALOMBELLI, notář Svaté římské a univerzální inkvizice